Letadla

PRŮZKUMNÁ LETADLA

Průzkum byl první úlohou, kterou přidělila armáda letectvu. I když zpočátku průzkum bojiště zastávalo hlavně jezdectvo a horkovzdušné balóny, letectvo však postupně pro svou flexibilitu, která mu umožnila lépe mapovat situaci na měnícím se bojišti, získávalo stále větší úlohu a stalo se nejdůležitější složkou vzdušných sil všech armád, byly mnohem významnější než stíhače a bombardéry. Průzkumné letouny měly obvykle dvoučlennou posádku- pilota a fotografa, který pořizoval cennou dokumentaci bojiště a případně vysílačkou podával zprávy o postavení nepřítele, což se využívalo hlavně při navádění dělostřelectva- zde vzniklo známé "hodinové míření"- je udána vzdálenost cíle a poté číslo od jedné do dvanácti. Pokud si představíte ciferník hodin s dvanáctkou k severu, pak pozice cifer na něm odpovídají vysílaným číslům a cíl se nachází někde v v oblasti, kam ukazuje hodinová ručička, když je na této cifře. Dělostřelecká navigace se také stala nejvýznamnější úlohou letectva během první světové války, když dělostřelci neměli vizuální kontakt s cílem, musela letadla navádět střelbu, což bylo často opravdu velmi riskantní, hrozilo dokonce i zasažení letadla dělostřeleckým granátem vlastní artilérie. Úloha průzkumného letectva se začala zvyšovat hlavně po vytvoření zákopové linie na západní frontě. Za zákopy se nemohla jízda dostat, a proto se objevily nové úkoly průzkumných letadel, jakékoli informace o přesunech záloh za linií apod., rozestavění vojsk muselo obstarávat právě letectvo, z jím pořízených fotografií byly sestavovány mapy. Ale i předtím sloužily průzkumné stroje. Například během první bitvy na Marně pomohly Dohodě využít rozestavění Němců nahlášením jejich polohy. Velkým problémem byla zranitelnost neozbrojených průzkumných letounů, které se kvůli focení nemohly provádět žádné úhybné manévry. Pokud navíc muselo letadlo z nějakého důvodu přistát a nacházelo se daleko za nepřátelskou linií, nastal další problém, letadlo nemuselo při technické poruše nebo nedostatku paliva zvládnout doletět na spřátelené území. Jedním z letadel určených speciálně pro průzkum byl Ansaldo SVA 5. Tento italský stroj proslul tím, že dokázal přeletět nad Vídní a shazovat tady propagandistické letáky.

Počátky stíhačů

První zakázka na letadlo prvoplánovaně využívané pro bojové účely byla zadána společnosti Vickers v roce 1912. Měl to být experimentální dvouplošník vyzbrojený kulometem a dvoučlennou posádkou-pilotem a střelcem. Během navrhování se vyskytlo několik problémů- například problém palebného pole, které částečně blokoval pilot. To se vyřešilo přesunutím kulometu před pilota. Další problém nastal při zkušebním letu. Kulomet byl příliš těžký a letadlo se při letu převažovalo, takže se brzy po startu zřítilo. Vickers pak dostal další čas pokračovat s vývojem letadla a experimentováním. Zpočátku tak letadla během války sloužila jen k průzkumu, pokud se potkala nepřátelská letadla, prostě se vyhnula. Později se začali piloti napadat primitivními způsoby- pistolemi, puškami, dokonce i cihlami nebo kusy kovu. Od října 1914 se objevují letadla s kulomety vzadu, které střílely za a nad letadlo. V únoru 1915 se objevil Vickers FB5, který byl vylepšenou verzí starého letadla vyprojektovaného v roce 1912. Ale ukázalo se, že střelci nejsou schopni při složitém pohybu přesné střelby a jsou často zmateni. Vývoj letadel vedl k vytvoření rychlejšího stroje s pevně umístěným kulometem, který mohl ovládat rovnou pilot. Louis Strange sestrojil dvouplošník s kuloetem na hormím křídle (aby mu nepřekážela vrtule). Jako problém se ukázalo nabíjení a další obsluha kulometu. Když se Strange pokušel během letu odblokovat zaseklou zbraň, téměř se zřítil.

Použitelné stíhače

Jak je z předchozího textu patrné, nebyly stíhače na počátku války moc užitečné. Později se ale situace drasticky změnila a nové typy letadel umožnily například udělat z letců hrdiny (třeba Manfred von Richthofen, nejlepší pilot první světové války s 80 sestřely, známý jako Rudý baron). První letouny s pevně upevněným kulometem a dobrým výkonem se na obloze objevily na podzim 1918. V tomto raném období se nejvíce proslavily britský Sopwith Pop, francouzský Spad VII a německý Albatros. Poslední dva stroje byly vyzbrojeny narozdíl od britského letadla vyzbrojeny dvojicí kulometů a výkonnějším motorem. Na červeně nabarveném Albatrosu se také představil již zmiňovaný von Richthofen. Později se objevil Albatros D3, který měl vylepšený tvar křídel. První polovina roku 1917 se nesla v naprosté německé vzdušné nadvládě. Richthofen byl ve stejné době povýšen z velitele letky na velitele nejelitnější letecké jednotky první světové války, Jagdegschwader 1, známější jako Létající cirkus. Po neúspěších vyvinuli Britové nový letoun, který sevyznačoval hlavně trojplošníkovou konstrukcí (Sopwith Triplane). Výhodou této konstrukce byla velmi dobrá menévrovatelnost a stoupavost stroje. Vznikla kanadská Černá letka, elitní britské uskupení, které se vyrovnalo německému Létajícímu cirkusu. Úspěch trojplošníku brzy přivedl německé piloty k žádosti o vytvoření podobného letadla. Bylo vytvořeno na tucet typů německých trojplošníků, nejvýznamnější z nich byl bezesporu Fokker DR 1. Ty se staly velmi oblíbenými i u samotného Richthofena. Ale Britové zatím začali s výrobou nových typů letadel a koncepci trojplošníků opustili. Jejich novým majoritním letadlem se měl stát Sopwith Camel. Ten disponoval vynikající hbitostí a manévrovatelností. Zároveň i Francouzi vytvořili nový stroj, Spad XIII, který se podobal britskému SE5, který byl vyvíjen souběžně s Camelem. Všechny tyto nové stroje byly vybaveny dvěma kulomety. Tváří v tvář hrozbě dohodovým letadlům německá letadla od října 1917 do počátku 1918 prakticky nelétala a docházleo k dalším modifikacím. Důvodem, proč byli Němci vytlačeni z oblohy bylo mimo letadla, terá postupně zastarávala i menší počty německých letounů a lepší organizace dohodových letadel do skupin. Nicméně von Richthofen stále používal Fokker DR1, v němž také v dubnu 1918 zahynul, sestřelen daleko za britskými liniemi pravděpodobně pozemní střelbou. Jako nové letadlo byl Němci vytvořen Fokker D VII, který se objevil v lednu 1918 a mnohými dobovými piloty na obou stranách konfliktu byl považován za nejlepší stíhač první světové války. Nicméně bylo vyrovbeno asi jen tisíc těchto Fokkerů, zatímco Dohoda disponovala tisíci letadel. Po válce Fokker vyráběl tento model dále ve dvacátých letech a stále s velkými úspěchy.

Vynálezem Němců, který jsem si ponechal až sem, mimo chronologický text, byl jednoplošník, který byl pojmenován jednoduše Eindecker (jednoplošník). Eindecker se zrodil, když Němci předložili Anthony Fokkerovi ukořistěné (19. 4. 1915) dohodové letadlo s vychylovacím systémem, specialitou, která sestávala z mnoha trojúhelníkových ocelových plátů, které měly vychylovat střely, aby nezasáhly pilota. Tento systém se Dohodě osvědčil, proto se ho rozhodly využít i Centrální mocnosti. Eindecker byl poháněn motorem vycházejícím z francouzských vzorů a měl unikátní systém střelby- kulomet byl umístěn před vrtuli a podle její pozice mohl sřílet- kdyby hrozilo, že bude zasažena vrtule, kulomet nevystřelil. Tuto technologii znali i Britové, ale odsoudili ji jako nespolehlivou a příliš brzdící střelbu a raději začali vytvářet jinak umístěné kulomety. Fokker ale některé vady systému vychytal a ten se osvědčil. Právě jednoplošníky Eindeckery byly jedním z významných důvodů, proč Němci dokázali na dlouhou dobu vévodit nebi. Obrovskou výhodou Eindeckerů byla manévrovatelnost. Eindeckery zabránily na západní frontě dohodovému bombardování (alespoň dennímu, noční částečně pokračovalo) a britští i francouzští letci utrpěli velké ztráty. Tyto letouny byly použity i u Verdunu, který se tak stal opravdu komplexní operací, krom pozemních jatek zde byla i jatka vzdušná. Význam německého letectva tu ale spočíval z velké části také na rozptýlení francouzské pozornosti. V období bitvy na Sommě (srpen 1916) se ale moc Eindeckerů začala drolit a staly se zastaralými. "Vinu" na jejich vytlačení z bojiště mají již zmíněné letouny, které využívaly starších, ale vypilovaných technologií- Sopwith Pop, DH2 a francouzský Nieuport, který byl výjimečný tím, že měl spodní křídlo menší než horní. Tato letadla měla kulomety upevněné klasicky na horním křídle a byla rychlejší než Eindeckery.

Dalším zajímavým prvkem byla letadla uzpůsobená ke startování z lodí. První start z lodi byl proveden v listopadu 1910 z lehkého amerického křižníku. V lednu 1911 pak první letadlo přistálo na lodi. Nutno ale podotknout, že byla upevněna, pokud by se pohybovala volně na vodě, přistání by nebylo možné. Přesto za první světové války hlavně Britové tvořili plošiny na lodích, ze kterých mohla letadla startovat, ale už ne přistávat. Tento problém byl vyřešen přistáváním upravených letadel s plováky vedle lodi a jejich vyzdvihováním jeřábem. Při startu byla letadla rovněž spouštěna na hladinu jeřábem. Útok těchto z lodí vypouštěných letadel přišel poprvé v prosinci 1914 na německé letiště Zeppelinů. Útoky z moře zpočátku nebyly účinné, ale znamenaly velký pokrok, protože umožnily nečekané útoky v týlu nepřítele a letadla nemusela útočit jen ze základen za linií, odkud měla značně limitovaný dolet. Z moře mohla doletět mnohem dále do vnitrozemí. Letecký průzkum s pomocí plovacích letadel byl proveden třeba před operací na Gallipoli a později obstarávaly i strategické bombardování. Dále tato letadla vyhledávala (a případně i napadala) ponorky. Prvním letadlem, které startovalo za první světové války ze startovací plochy na lodi byl Sopwith Pup, který měl dostatečně krátkou vzletovou dráhu. Pup měl za úkol hlavně zneškodnit německé Zeppeliny ještě než se dostanou nad britskou pevninu. Ale zůstával problém přistání- letadla musela doletět na základnu, která byla často příliš daleko, a proto se mnoho strojů prostě zřítilo. Brzy byl ale oživen způsob vytahování letadel jeřábem- Pup vystartoval normálně z paluby a když chtěl přistát, přiletěl k lodi a použil speciální nafukovací plováky. První jakousi opravdovou letadlovou lodí byl britský HMS Furious. Ten měl- podle během stavby pozměněných plánů- oslabenou výzbroj a místo ní 70 metrů dlouhou a 15 metrů širokou runway. "Uskladnění" letadel bylo vyřešeno tak, že letadla byla zaparkována v podpalubí a vytahoval je jeřáb. Furious ml jak klasická letadla, tak letadla s plováky. V srpnu 1917 bylo poprvé předvedeno přistání na lodi za pomoci brzdících provazů, kterými bylo stáhnuto letadlo ještě ve vzduchu na palubu. Pozdější pokus se zabržděním lany až po přistání na runway ale nevyšel a tato metoda byla zakázána. Později byl Furious upraven, takže disponoval druhou plochou, tentokrát určenou pro přistávání a nově byly vytvořeny výtahy, které umožnily rychlejší přepravu letadel do a z hangárů. Přistávací plocha byla překřížena lany, za která se měly zachtit háky na podvozcích letadel. Tento systém se ale neosvědčil a přistání na lodích bylo zakázáno. Na podzim 1918 byla na vodu spuštěna první pravá letadlová loď s runwayí o délce téměř 170 metrů jménem Argus. Na ní proběhla první série úspěšných přistání a právě ona předznamenala konec letadel s plováky.

Bombardéry

Stíhací letouny samy by za první světové války neměly mnoho důvodů pro existenci- nebyly schopny efektivního napadání pozemních cílů a mimo průzkumu by tak neměly jiný význam. Ale stíhače obvykle sloužily k doprovodu bombardérů nebo naopak jejich sestřelování. Letecké bombardování přineslo do války naprosto nový prvek- zatímco do té doby byla v ohrožení jen oblast pod dostřelem dělostřelectva, nyní mohlybombardéry (a vzducholodě) napadat strategické cíle v týlu nepřítele, poprvé se mohly cílem útoku stát továrny a nemocnice do té doby v klidu a bezpečí zázemí. Dalším významem bombardování byla jeho neoddiskutovatelný vliv na morálku civilistů a i neúspěšný útok na město dokázal způsobit mezi civilisty paniku. Hlavním cílem leteckého bombardování ale byla podpora pozemního úderu prostřednictvím likvidace opevněných postů nepřítele, zásobovacích tratí nebo jenom významných částí zákopových linií. Vývoj bombardérů za první světové války se kupředu příliš nepohnul, docházelo spíše než k vytváření nových modelů k zvětšování kapacity a posilování motorů.

Začneme německými bombardéry. Němci zpočátku používali vzducholodě, ale na podzim 1916 přešli na výrobu vlastního dvoumotorového bombardéru jménem Gotha. Gotha měla dolet až 800 kilometrů a kapacitu bomb 500 kilogramů. Její velkou výhodou oproti obranným letadlům byla vysoká výška, v níž Gotha létala, takže mohly dlouho napadat britské břehy skoro bez ztrát. Také byly vybaveny obranným kulometem pro případ nouze, ale vzhledem k minimálním manévrovacím schopnostem nebyla Gotha moc dobrým bojovým letounem, což si ale vynahrazovala již zmíněnou velkou výškou letu. Ztráty začaly Gothy trpět po objevení se stíhacích Camelů v mnoha lokálních základnách, což se podařilo částečně zlepšit zahájením nočních náletů. Zajímavější byl Riesenflgzeug, největší bombardér války, který měl, uvědomíme-li si, kdy byl vyroben, opravdu úctihodné rozměry. Rozpětí křídel měl 42 metrů (pro porovnání- bombardér B29, který za druhé světové války proslul jako tzv. "Létající pevnost" měl šířku 43 metrů). Stroj, který unesl dvě tuny náloží (maximální hodnota, při dálkových letech obvykle jen asi polovinové zatížení) a měl dolet asi 850 kilometrů, byl poháněn čtyřmi motory. Německé bombardéry v podobě letek namixovaných z Goth a Riesenflugzeugů se do problémů dostaly po zlepšení protiletecké obrany Británie a když se ani noční útoky neobešly beze ztrát. Ty se týkaly hlavně Gothy, RF. pokračovaly v úspěšných náletech i přes výskyt obranných balónů, jejichž kotevní lana měla zabránit letadlům v průletu. RF. bylo do konce války vyrobeno jen 18 a žádný nebyl zničen nepřítelem, několik ztrát ale způsobilo přistávání a různé poruchy. V Rusku se o rozvoj těžkých letadel zasloužil Igor Sikorsky, který zde začal pokusy s vícemotorovými letadly. V roce 1913 stvořil dva různé čtyřmotorové stroje, z nichž významnější byl Ilja Muromec, pojmenovaný po ruském bohatýrovi (možná ho znáte, protože báseň o něm, kterak zabil sám tři Tatary a tím pomstil smrt "dobrého mládce", otevírá knihu F. L. Čelakovského Ohlas písní ruských). Nebyl to sice bojový letoun, a le dokázal pojmout v poměrně luxusním prostředí až 16 pasažérů. Měl už WC, větrný generátor vyrábějící elektřinu na osvětlení a topení využívající tepla z motoru. Ilja Muromec byl upraven na průzkumný a bombardovací letoun na žádost Michaila Šidlovskijho. Už v prosinci 1914 disponovali Rusové malou letkou těchto dobových obrů. Upravený Muromec se ale vůbec neosvědčil, naopak byl brzy stažen, aby byl rychle SIkorskym vylepšen. Na jaře 1915 bombardéry opět vzlétly, tentokráte však s úspěchy. Muromec byl bombardérem s čtvrtým největším možným zatížením náložemi, 800 kg (po Riesenflugzeugu, italském CA 42, který se ale objevil až na sklonku války, a britském O/400), jeho problémem ale byly motory, které byly původně dodávány z Německa. Těch ale bylo málo a jejich dodávky po vypuknutí války samozřejmě skončily a jiné vyzkoušené motory nebyly tak dobré. Ruskové se snažili německý pohon napodobit, ale bez úspěchu. Němci na východní frontě brzy po rostoucích úspěších Muromců začali budovat protiletecké baterie. Muromec se také vyznačoval vysokou obrannou schopností, byl sestřelen letadly jen jeden, zatímco kulomety Muromců zničily na deset nepřátelských letounů. Ztraceny byly ještě dva, je sporné, zda díky zmíněným protileteckým bateriím nebo kvůli závadám či lidskému faktoru. Italové během války používali pro bombardování jak bombardéry, tak vzducholodě. Ale i Italové jako Němci během války přešli spíše na výrobu letadel, která byla méně zranitelná. Nejpoužívanějším italským bombardovacím letounem se stal Caproni CA 32 vytvořený Giannim Capronim. CA 32 byl třímotorový s tříčlennou posádkou a nákladem 450 kilogramů výbušnin. V roce 1918 byl poprvé vyroben trojplošníkový bombardér CA 42 s nosností 1 500 kilogramů náloží. Poprvé CA 32 zaútočil v srpnu 1915. Cílem Italů se krom komunikací a průmyslových budov stala také vojenská letiště nepřítele a bombardéry se dočkaly využití i jako podpora pěchotních útoků. První dálkové lety začaly v únoru 1916, kdy CA 32 udeřily na Balkáně, v oblasti dnešního Slovinska, těchto velkých náletů na různé cíle se až do konce války účastnilo i více než sto letadel na jeden útok bombardérů. Britové zpočátku bombardéry prakticky nepoužívali, jejich "bombardování" spočívalo ve vyhazování bomb pilotem rokou. Pak se objevil Louis Strange, který přišel s návrhem umístit nálože na křídla letadel. Ten vyzkoušel svůj upravený stíhací letoun (BE2C) při útoku na německé posily v březnu 1915 a setkal se s velkým úspěchem. Ale jak rostla celková vzdušná převaha Německa, byly ztráty britských letadel včetně bombardérů příliš vysoké, a tak; dokud se situace nezvrátila ve prospěch Dohody; bombardéry poněkud zahálely. Dalším britským bombardérem byl Sopwith Strutter, který se dostal do výroby na počátku roku 1916. Byl opět jednomotorový s poměrně dost malým množstvím bomb a nebyl tedy příliš praktický, proto se používal hlavně pro průzkum (to vše platí ještě více pro BE2c, předchůdce Sopwith Struttera). Výhodou naopak bylo, že se jednalo vlastně o jakéhosi hybryda mezi bombardérem a stíhačem takže byl docela pohyblivý a shopný bránit se nepřátelským strojům. Ze Struttera se vyvinul DH4, který se více blížil plnohodnotným bombardérům. Prvním plnohodnotným bombardérem Británie se stal O/100. O/100 také byly první bombardéry používané (v kooperaci s DH4) k dálkovým letům a bombardování v týlu nepřítele, do té doby Britové bombardovaly cíle na frontě a v její bezprostřední blízkosti. 1. dubna 1918 vznikla RAF (Royal Air Force), jejíž velení se rozhodlo ještě posílit sílu bombardování. Tak se vyvinul O/400 s nosností 900 kilogramů. Problémem ale bylo, že nebezpečí sestřelení bylo pro bombardéry bez doprovodu nyní příliš velké. Proto se vytvořily letky stíhačů, jejichž povinností bylo chránit bombardéry při jejich náletech. Další silou disponující bombardéry byli Francouzi, bombardovací letky se u nich vytvořily už v září 1914, což byly první bombardovací jednotky na západní frontě. Skládaly se z jednomotorových strojů jménem Voisin o nosnosti pouhých 150 kilogramů, které prakticky; s jistými úpravami; sloužily celou válku. Vylepšení, kterými Voisiny procházely byly ale na svou dobu senzační- kříž na kokpitu, podle kterého pilot odhadoval vzdálenost a úhel od cíle, skleněné desky, které umožnily vidět skrze podlahu, velmi pevná ocelová konstrukce letadla, to vše vedlo k velmi dobrým výsledkům tohoto bombardéru, což bylo ale vykoupeno už zmíněným nízkým množstvím bomb, které mohl nést (150 kg). Stejně jako Britové, i Francouzi ale museli svého bombardování zane¨chat během roku 1915, kdy byly pány oblohy Němci. Později se pak museli stáhnout k nočnímu bombardování. V roce 1917 byl vyroben první kus lepšího, odolnějšího stroje Brequet 14 s větší nosností (260 kg), který se dokázal lépe ubránit nepřátelským letadlům, a byl tak nasazován i ve dne.

Speciální kategorií strategického bombardování je útočení pomocí malých výbušnin házených z letadla. Jejich výhodou byla velká přesnost a možnost vybírat si i menší cíle a zároveň flexibilita, kdy si mohl pilot vybírat cíle podle měnící se situace na bojišti, nevýhodou naopak byla velká rizikovost, protože letadla se musela pohybovat ve velmi malé výšce a mohla být snadným cílem i pro ručnice nepřátel. Ukázkou bitvy, kde byla tato taktika použita může být třetí bitva u Ypres (Passchendaele), kde bylo vysláno několik Sopwith Camelů s asi deseti kilogramy výbušnin, aby prolétaly těsně nad linií nepřítele a demoralizovaly ho. Tato bitva byla vskutku učebnicovým příkladem- spuštěné bomby sice měly obvykle velký účinek, ale ztráty Camelů byly také velké, dalo by se tedy mluvit o Pyrrhovu vítězství. Lépe byly na takový typ boje vybaveny dvoumístné stroje, kdy se pilot nemusel rozptylovat mířením a mohl se plně soustředit na řízení, zatímco druhý člen posádky sledoval situaci, dával pilotovi rady a varování a házel granáty. Jedním z takových letadel byl německý Halberstadt CL 2. Ten byl používán pro podporu Sturmtruppen, což byli elitní vojáci určení k rychlému proražení přední zákopové linie, rychlému postupu a boji s využitím terénu. V listopadu 1917 v bitvě u Cambrai Britové použili kombinaci všech tří složek armády (vyjma námořnictva)- tanků, pěchoty a letadel. Idea byla dobrá, nepřítel se musel soustředit na postup pozemních jednotek a letadel zároveň. Nízko letící letadla, z nichž byly házeny granáty, ale utrpěla obrovské ztráty. Během stejné bitvy při protiútoku se ukázala síla německých úderných Sturmtruppen v kombinaci s nízko letícími letadly, kdy Němci rychle získali ztracená území a jejich ztráty byly překvapivě nízké. Po této bitvě začali Britové vyrábět Sopwith Salamander, letadlo určené čistě pro boj nízko nad zemí. Letecká podpora hrála velkou roli i při německé Jarní ofenzivě 1918.